Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zpráva o činnosti soutěžního družstva mužů

Sezónu 2005 jsme zahájili schůzkou všech závodníků a důkladnou poradou. Na tomto setkání jsme si ujasnili, jak by naše činnost v průběhu roku měla fungovat včetně určení základní sestavy a náhradníků. Tuto dohodu všichni odsouhlasili a v přípravě na soutěže nám tak nic nebránilo.  Vzhledem k tomu, že se zima trošku protáhla, tak jsme před prvním závodem absolvovali pouze dva tréninky s vodou.

Úvodní soutěží bylo jako obvykle okrskové kolo, které se konalo v Orlickém areálu na Ostrově. V poměrně poklidném tempu jsme vyhráli obě disciplíny a tak nám patřilo i celkové prvenství.  Dalších bojů soutěže v požárním sportu jsme se dobrovolně nezúčastnili. Důvodem byl shodný termín okresního kola s oslavami založení sboru. O to větší pozornost jsme tak věnovali Velké ceně Ústeckoorlicka v požárním útoku. Třináctidílný seriál byl pro nás znovu velkou výzvou a tomu odpovídal i náš cíl. Vyhlásili jsme útok na celkové prvenství, což pro zkušené závodníky nebylo zas tak nereálné. V týmu vládla pohoda a chuť do závodění, takže liga mohla začít.

Úvodní soutěž pořádal Rybník u České Třebové. Tady soupeři poprvé v sezóně otestovali naši psychickou odolnost a tento testík jsme zvládli  na jedničku. Startovali jsme až v závěru a před námi padlo několik výborných časů. Na ty jsme odpověděli výkonem 16.25  a patnáct bodů za první místo bylo doma.

O týden později se závodilo v Horním Třešňovci a tentokrát to žádná sláva nebyla. Útok sice probíhal bez problémů, ale díky pouťovému nástřiku pravého proudu z toho bylo nakonec až 11. místo, které zdaleka neodpovídalo našim představám ani možnostem.   Na další soutěž do Přívratu jsme odjížděli v improvizované sestavě a navíc zcela bez tréninku. Fakt ale je, že zrovna na tenhle závod se toho zas tak moc natrénovat nedá, protože se závodí v noci a do kopce.  Za těchto okolností pro nás mělo 14 bodů za druhé místo cenu zlata a byl to druhý krůček na cestě k vytyčenému cíli.  Dalším závodem byl Kunčický pohár. Tady už jsme byli znovu v plné síle a to jsme potvrdili i předvedeným výkonem. Čas 18.63 nikdo z ligových soupeřů nepřekonal a do kolonky v bodovací tabulce jsme si už podruhé v sezoně zapsali číslovku 15.  To nás vyneslo do čela průběžného hodnocení velké ceny a pomalu jsme si začali zvykat na roli favoritů.   Tu jsme samozřejmě chtěli potvrdit i na další soutěži, kterou premiérově pořádali hasiči ve Vysokém Mýtě. Pořadatelům ani samotným závodníkům nepřálo počasí. Několik dní před soutěží pršelo a vydatný déšť se trochu uklidnil až těsně před závodem. Na těžkém terénu nejdřív Nelson vyzkoušel startérovu pozornost, což mu samozřejmě neprošlo. Samotný pokus už byl bez problémů, snad jen proudaři to měli trochu dál k terčům a o to přesněji museli mířit. Čas 20.1 nevypadal moc povzbudivě. Drtivé většině soupeřů však zima, déšť a vítr způsobili ještě větší potíže než nám a tak jsme nakonec skončili druzí.

Na následující soutěži v Černovíru jsme si podruhé v sezóně vyzkoušeli nástřikové terče. Tentokrát to bylo o poznání lepší než v prvním případě a výkon 24.85 nám znovu zajistil umístění na bedně. Tentokrát to bylo třetí místo, za které jsme si odvezli nám dobře známou cenu gumové holínky.  Další díl Velké ceny se konal na Bystřecké rychlodráze, která je v kombinaci se sklopnými terči jako stvořená pro skvělé časy. Tyto téměř ideální podmínky jsme bohužel nevyužili a náš pokus skončil mnohem dřív než jsme si představovali. Nespojená hadice a následující stepařské vystoupení, to jsou okamžiky na které budeme ještě dlouho vzpomínat.  Tohle zaváhání jsme přešli s úsměvem a ani trochu nás to nevyvedlo z míry, jak by si možná někteří soupeři přáli.  V následující čtrnáctidenní přestávce jsme se zaměřili na trénink nástřiku a to jsme pak dokonale využili na následující soutěži.

V Dolním Třešňovci se znovu dařilo soupeřům, ale my jsme dobře věděli, že jsme schopni jejich časy překonat a soustředili jsme se pouze na svůj pokus. Ten se pak stal ozdobou celé soutěže. Bezchybný útok a perfektní nástřik nám vynesl třetí prvenství v sezóně a čas 19.44 je novým rekordem ligy. K tomu jsme ještě jako bonus přidali vítězství v kategorii veteránů a o stoprocentní úspěšnost nás tak připravila až chybička ve finále, kde však šlo pouze o láhev zelené a tak nám to vůbec nevadilo. Povzbuzeni těmito výsledky jsme odjížděli na devátou soutěž ligy do Mladkova. Tady už poněkolikáté v sezóně zazlobilo počasí a znovu jsme se museli vypořádat s těžkým blátivým terénem. To pro nás díky tréninkům v dešti nebyl problém a tak nám po výkonu 19.99  přibylo na kontě dalších 14 bodů  za druhé místo.   Poslední soutěž před prázdninovou přestávkou se uskutečnila v České Třebové.  Tentokrát se nám tolik nedařilo a po drobné chybičce béčkaře jsme skončili na 5. místě. V té době jsme byli v čele průběžného pořadí Velké ceny a v posledních třech soutěžích jsme potřebovali dva dobré výsledky k celkovému prvenství. Vrchol sezóny začal 10.září v Lanšperku.  Při našem velmi povedeném pokusu nezafungovala časomíra a tak následovalo jeho opakování. Tato nelehká situace nás ale vůbec nevyvedla z míry a nezměřený pokus jsme považovali za kvalitní rozcvičku. Ještě kvalitnější pak byl náš opakovaný útok. Časomíra se zastavila na hodnotě 15.52.   Za tento výkon jsme počtvrté v sezóně brali plný počet bodů a podruhé jsme se zapsali do rekordních tabulek Velké ceny Ústeckoorlicka.   Pro nás ale bylo nejdůležitější, že jsme do posledních dvou závodů měli nejlepší výchozí pozici. To v praxi znamenalo, že nám stačilo pouze jednou skončit nejhůře na čtvrtém místě.  S ohledem na naše dosavadní výsledky to byl zdánlivě jednoduchý úkol a tak jsme si chtěli celkové vítězství zajistit už na předposlední soutěži v Lanškrouně. Tady už po několikáté v sezóně čekal na závodníky těžký blátivý terén a navíc papírové roury.  Startovali jsme až ve druhé polovině závodu a k vysněnému cíli jsme potřebovali čas 23.11. Po vydařeném startu a spojení všech hadic, což jsme na kluzkém povrchu považovali za nejdůležitější, to už vypadalo hodně dobře. Jak už to ale v takových chvílích bývá, nastal problém.  Nelsonova proudnice opustila svoje místo na konci hadice a přesto že jsme šli útok v klidu nezbylo už dost času na její opětovné napojení. První ze dvou mečbolů jsme tedy nevyužili a nezbylo nic jiného, než se důkladně připravit na úplný závěr ligy do Nekoře. Nechtěli jsme nic ponechat náhodě a tak jsme si dali jeden mimořádný trénink navíc. Při poradách na terásce jsme probrali všechny taktické varianty a teoretické možnosti. Dobře naladěni jsme pak  24. září odjeli na poslední soutěž Velké ceny do Nekoře. Náš největší soupeř v boji o celkové prvenství Bystřec A použil stejnou taktiku jako v Lanškrouně a startoval hned na začátku. Výkonem 24.40 se usadil v čele soutěže a všichni s napětím očekávali jaká bude naše odpověď.  My jsme stejně jako na většině soutěží nepřemýšleli o výkonech soupeřů a soustředili jsme se na svůj pokus. Z klidu nás nevyvedli ani poznámky soupeřů připomínající nám Lanškrounskou minelu. Prostě jsme si věřili a jestli od nás někdo čekal nějaký  opatrný a křečovitý výkon na jistotu, tak byl na velkém omylu. Letohrad není družstvem zelenáčů, kterým se v rozhodující chvíli rozklepou kolena, ale právě naopak. Zkušení závodníci znají své schopnosti, dokáží zvednout hozenou rukavici a závodit uvolněně a bez nervů.

Na start posledního pokusu v sezóně jsme proto nenastupovali s obavami z nezdaru, ale naopak s chutí závodit a předvést to nejlepší, co umíme. Samotný útok byl ukázkou precizní souhry všech členů družstva. Přesné dodržení domluvené taktiky a perfektní nástřik to byl poslední krůček na cestě za titulem. Čas 24.13 znamenal první místo v soutěži a byl tou nejlepší odměnou pro početnou skupinu našich příznivců, kteří nás během pokusu mohutně povzbuzovali.

Před vyhlašováním výsledků jsme klidně mohli na nejvyšší stupínek umístit cedulku s nápisem reservé Letohrad, protože ten v Nekoři patřil výhradně nám. Závěrečný nástup jsme si zaslouženě užili. Vítězství ve Velké ceně Ústeckoorlicka jsme oslavili jak se sluší a patří. Šampaňské teklo proudem, kouřili se vítězné doutníky a na večerní cestu po letohradských hospůdkách budeme určitě rádi a dlouho vzpomínat. V osmileté historii ligy se nám povedlo vyhrát už počtvrté a ve zbývajících ročnících jsme nikdy neopustili stupně vítězů.  Ligový titul byl také hezkým dárkem ke stotřicátému výročí založení sboru.

Na závěr trochu statistiky. V sezóně 2005 jsme se zúčastnili 16-ti soutěží. To je méně než jsme byli zvyklí z minulých ročníků, kdy počet vždy překročil dvacítku. Kvantitu ale vystřídala kvalita. Z těch 16-ti závodů jsme skončili 10x na stupních vítězů.

Z toho jednou na třetím, třikrát na druhém a šestkrát na prvním místě. Ve třech případech jsme si vylepšili osobní rekordy a z toho jsou dva rekordy ligové. Sezóna se zkrátka vydařila hlavně díky zodpovědnému a obětavému přístupu všech závodníků. Trénovalo se bez ohledu na počasí, mnohokrát v dešti při teplotách kolem třinácti stupňů. Každý si svůj volný čas zorganizoval tak, aby nechyběl na tréninku nebo na soutěži. Ne proto že by musel, ale protože chtěl. Za to patří všem soutěžícím velké poděkování.